Skutečnou novinkou bylo v roce 1929 křídlo podle systému maďarského pianisty a kutila Emanuela Moora: Dva spojené manuály jako u varhan, horní o oktávu vyšší. A přirozeně zdvojené akustické zařízení. Moor oceňoval svůj vynález především jako ideální nástroj pro interpretaci děl Johanna Sebastiana Bacha. Monstrum se nazývalo „Dvojklavír Bechstein-Moor“; vyvolalo nadšení a červená čísla.
Jiný vývoj předpovídal více úspěchu. Ovšem byl vůči době mnoho vpředu – příliš mnoho. Kromě toho spolupracoval Bechstein s fyzikem Hermannem Waltherem Nernstem, který v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za chemii a je považován za jednoho ze zakladatelů fyzikální chemie. Nernst formuloval mezi jiným 3. hlavní větu termodynamiky a definoval tím takzvaný absolutní bod nula; dále vynalezl „Nernstovu žárovku“, která vydává téměř bílé světlo. Za realizaci elektrotechnické stránky ultramoderního nástroje byla zodpovědná firma Siemens & Halske, a takto vzniklo křídlo „Neo-Bechstein“ nebo křídlo „Siemens-Nernst“, zkrácené křídlo bez rezonanční desky a s tenkými strunami, které byly vedeny ve skupinách po pěti přes jisté mikrofonní pouzdro. Tón byl vyráběn extrémně lehkými „mikrokladívky“. Nástroj byl dlouhý jen 1,40 metru. Pravý pedál sloužil jako regulace hlasitosti; levým pedálem se dalo docílit efektu zvuku cembala nebo čelesty: „Dále byl zabudován radiopřijímač a elektrický gramofon, které spojeny se zesilovačem a reproduktorem dosahovaly mimořádně dobrého přenosu“. Za klavírně-technickou stránku zodpovídal Oskar Vierling, jeden z největších kutilů klavírní výroby. Poté, co se Bechstein ve svých začátcích dal dohromady s jedním z největších pianistů, s Hansem von Bülowem, pracovalo se nyní s jedním z nejvýznamnějších fyziků a nositelů Nobelovy ceny, což jistě nemálo vypovídá o filozofii podniku. V novinách „Signály“ se v roce 1931 uvádělo: “Ve firmě Bechstein u zoologické zahrady v Berlíně bylo dne 25. srpna tajným radou prof. Nernstem velkému počtu pozvaných hostů představeno křídlo Bechstein-Siemens-Nernst. Nástroj disponuje pozoruhodnou všestranností možností použití. Spojuje mluvící stroj a rádio …“.
Nástroj Neo-Bechstein byl v roce 1931 senzací, ale nikoliv úspěchem. Čas ještě neuzrál. Přitom s tímto nástrojem bylo možno hrát přímo a bez dalších mikrofonů pro rádio nebo nahrávat gramofonové desky. Navíc bylo křídlo cenově příznivější než nejmenší nástroj Bechstein. Co se dnes dávno rozrostlo do gigantického trhu, totiž segment pro elektronicky zesilované a elektronické nástroje, zůstalo tehdy tak malým úsekem, že výrobek nemohl přežít. Zdá se, že dokonce i základní výpočty Nernsta, který zemřel v roce 1941 v Muskau, se ztratily.
Na konci roku 1932 se muselo bojovat se silnou celosvětovou hospodářskou krizí a zkoušelo se to pomocí nových metod marketingu. Určité nástroje byly prodávány s „jen v této době kvůli tvorbě pracovních míst platnou slevou ve značné výši“. Moc to nepomáhalo. V prvních pěti letech mezi roky 1930 a 1935 bylo prodáno celkem asi 4.500 nástrojů; mezi roky 1935 a 1940 se výroba ještě jednou snížila na počet 3.900. Úcta Helene Bechsteinové vůči Adolfu Hitlerovi zjevně mnoho nepřinášela.
Vnitřní situace podniku byla kromě toho zcela jiná než příznivá. V roce 1926 znovu vypukly rozpory uvnitř rodiny. Především šlo tenkrát o nákladné stěhování do „Domu u zoologické zahrady“ na roku ulic Kurfürstendamm / Hardenbergerstraße naproti Pamětnímu kostelu císaře Viléma. Architektem nápadné budovy byl Hanz Poelzig, který mezi jiným pro Maxe Reinhardta uskutečnil přestavbu Velkého divadla, takzvané „Krápníkové jeskyně“, který vystavěl berlínský „Dům rozhlasu, dnes SFB, a frankfurtský dům firmy I. G. Farben a který ve 20. letech předložil utopický návrh pro salzburské Velké festivalové divadlo – byl položen pouze základní kámen. „Dům u zoologické zahrady“ byl tedy jednou z nejlepších adres na západě Berlína – a k tomu obzvláště drahé. Edwin Bechstein se energicky vzpíral plánům svého bratra a definitivně z firmy vystoupil. K představenstvu firmy patřili nyní vedle předsedy Carla Bechsteina juniora jeho syn Carl III., který byl přijat do vedení firmy již v roce 1919, dále Hans Joachim Gravenstein, manžel Grete Bechsteinové, a Erich Klinkerfuß. V roce 1931 zemřel Carl Bechstein jun., jeho bratr Edwin v roce 1934.
Edwin Bechstein se energicky vzpíral plánům svého bratra a definitivně z firmy vystoupil. K představenstvu firmy patřili nyní vedle předsedy Carla Bechsteina juniora jeho syn Carl III., který byl přijat do vedení firmy již v roce 1919, dále Hans Joachim Gravenstein, manžel Grete Bechsteinové, a Erich Klinkerfuß. V roce 1931 zemřel Carl Bechstein jun., jeho bratr Edwin v roce 1934.
Přirozeně byly podnikány značné snahy, aby bylo možno na měnícím se trhu obstát. V roce 1926 šlo do sériové výroby křídlo „Liliput“, které bylo jen 1,65 metru dlouhé. Nová londýnská filiálka Bechstein Piano Company Ltd, která byla znovu zřízena již v roce 1924, to na začátku 30. let zkoušela s vlastním modelem křídla, které bylo dlouhé jen 1,38 metru a zdánlivě se tímto také lépe hodilo do bytových poměrů v úzkých anglických městských domech. Avšak obchodníci a kupující nebyli s kvalitou nástroje spokojeni; již v roce 1934 byla výroba opět zastavena. Místo toho se vyrábělo v Berlíně křídlo 1,40 metru dlouhé pro zvláštní potřeby anglické střední třídy a bylo dodáváno do Velké Británie. V polovině 30. let dostal londýnský obchodník toto nejmenší křídlo za nákupní cenu kolem 630 říšských marek (což zhruba odpovídalo 15 týdenním čistým mzdám pracovníka u firmy Bechstein). K londýnským zastoupením alespoň dlouho dobu patřily jak obchody Harrods tak také Selfridges v ulici Oxford Street. Harrods ostatně zastupoval firmu Bechstein také v Argentině s šesti pobočkami.
V Anglii existovaly protiněmecké nálady ovšem nejen ze strany domácího průmyslu; dodatečně rostla nedůvěra vůči Hitlerově diktatuře.
Realisticky viděno firma C. Bechstein AG v roce 1933 zkrachovala. Při restrukturalizaci v roce 1934 získala Helene Bechsteinová akciovou většinu. Aby se zvýšilo kapitálové krytí, byly prodány staré pozemky v ulici Johannisstraße pruskému státu – jehož ministerský předseda se ovšem jmenoval Hermann Göring. Do jaké míry zde byla blízkost Helene Bechsteinové k vedoucí špičce strany NSDAP užitečná, není objasněné. Odbyt podporovala, jak již bylo řečeno, zřejmě právě tak málo jako „oddělení na výrobu vrtulí“ uvnitř podniku.
S bezohledným pronásledováním, vyvlastňováním, vyháněním a vražděním židovských občanu národními socialisty ztratila firma Bechstein velkou část svých potencionálních kupců. Nástroj „Bechstein“ byl v rodinách majetného židovského vzdělaného měšťanstva jeden z upřednostňovaných nástrojů. Již není možno objasnit místo uložení mnohých nástrojů „Bechstein“, které byly zanechány těmi, kteří se zachránili emigrací. Národně socialistické úřady a organizace vymyslely při rabování opuštěných bytů speciálně pojem „židovského majetku bez majitele“. Bylo by jistě velmi poučné dozvědět se, kde asi zůstaly obě křídla Artura Schnabela nebo nástroje skladatelů Ralpha Benatzkého nebo Jeana Gilberta – jen pro uvedení několika málo. A mnoho emigrovaných umělců se později nemohlo už rozhodnout k tomu, aby se vrátili ke své dřívější značce klavírů Bechstein.
