Tradice Bechstein

TĚŽKÉ ČASY

První světová válka byla mohutným historickým zlomem. Před ní se vyrábělo s asi 1.100 zaměstnanci ročně téměř 5.000 nástrojů. Poté mladá Výmarská republika klopýtala od jedné krize k další a měla v zádech vysoké reparační požadavky, které musely být splaceny v dolarech. Inflace začala v roce 1919, a v květnu roku 1920 stálo křídlo model V již 25.000 marek – takové křídlo bylo dodáno „k bezplatnému užívání výpůjčkou do odvolání“ pianistovi Emilu von Sauerovi do ulice Comeniusstraße v Drážďanech. Rok a půl poté činila cena za jednoduché pianino model 10 již 30.000 marek, jak vyplývá z jiného výpůjčního dokladu. Zákazníci neměli žádné peníze, v každém případě žádné, které měly nějakou hodnotu; takže jim firma Bechstein své výrobky dodala domů nejprve bez platby.

Rodina naproti tomu zdánlivě disponovala ještě značnými prostředky. Obzvláště velkoryse se zachovala Helene Bechsteinová, rozená Capito, Edwinova manželka. Edwin Bechstein byl v roce 1916 vyplacen, poté co se narůstající spory mezi oběma pozůstalými bratry nedaly už jinak urovnat. V roce 1923 byla firma C. Bechstein přeměněna na akciovou společnost, a při této příležitosti se buď Edwin Bechstein nebo jeho žena nebo oba opět dostali koupí do podniku.  Helene Bechsteinová vystupovala ve 20. letech každopádně naprosto ve jménu firmy. Přitom nebyla vždy diplomatická. Hluboce zakořeněný antisemitismus vykonal své – tím rozzlobila houslistu Fritze Kreislera tak mnoho, že vyměnil značku výrobku. Helene Bechsteinová byla pravidelně ubytovaná v mnichovském luxusním hotelu „Vier Jahreszeiten“ a vydržovala si služebnictvo. Příležitostně pozvala také jednoho rakouského mladého politika jménem Adolf Hitler. Již není možno zjistit, zdali Hitlerova přezdívka „Vlk“ byla vymyšlena Helene Bechsteinovou nebo s ní soupeřící manželkou mnichovského vydavatele Elsou Bruckmannovou – Winifrid Wagnerová, snacha skladatele, ho v žádném případě nevymyslela. V roce 1924 vypověděla Helene Bechsteinová před mnichovskou policií, že dala Hitlerovi k dispozici prostředky. S její pomocí a rovněž s podporou od Elsy Bruckmannové a manželky průmyslníka von Seidlitzové mohl Hitler v roce 1923 složit kauci za půjčku brémského pražírníka kávy Richarda Franka, aby z „Národního pozorovatele“ udělal deník, zatímco budoucí vedoucí Hudebních slavností v Bayreuthu Winifrid Wagnerová mu poslala do vězení papíry, na kterých v roce 1924 napsal „Mein Kampf“.  Po druhé světové válce byla Helene Bechsteinová odsouzena soudem pro denacifikaci k pokutě 30.000 marek. Zůstala bydlet až do své smrti v roce 1951 na úpatí Obersalzbergu.

Ovšem domněnka, že továrna na klavíry C. Bechstein profitovala ve 30. letech díky blízkosti části rodiny k národně-sociálním vládcům, se vyvrací pohledem na výrobní množství. Ve 30. letech se firmě Bechstein vedlo stejně špatně jako většině německých výrobců klavírů.

 

C. Bechstein Depandance na Budapester Straße v centru Berlína

BECHSTEIN V ZÁMOŘÍ

Ve 20. letech po konci inflace ještě kvetla naděje. Sotva však se dalo přemýšlet kvůli vysokým clům a daním o exportu do tak důležité země jako Velké Británie. S mladým Sovětským svazem se též nedalo obchodovat – tam jednoduše existoval zákaz dovozu. Zpočátku nepřicházely USA jako trh v úvahu z více důvodů. Až na podzim roku 1928 bylo možno navázat kontakty do Spojených států. Dne 18. prosince vyšel v německy mluvících novinách „New Yorker Herold“ článek v seriálu „Newyorkské procházky“:

„Pokud taková firma jako Wanamaker veřejně prohlásí, že se cítí být poctěna tím, že může a navíc výlučně zastupovat určitý výrobek v New Yorku, tak ví jistě, co nyní říká – a každý, kdo tato slova čte, je přesvědčen, že se nyní může jednat o něco zcela zvláštního. Tak to bylo také u člověka na procházce – a proto byl vysoce potěšen, že v onom článku opět přivítá velmi milovaného známého, výjimečného společníka mnoha nezapomenutelných hodin: křídlo Bechstein…“

„Člověk na procházce“ mohl dokonce konstatovat, že nástroj během přepravy na moři uchoval ladění. Obchodní dům „Wanamaker´s“ oslavil událost tiskovou konferencí a velkým přijetím pro vyšší společnost.

V květnu 1929 byl zvolen nový dopravní prostředek pro křídlo Chippendale: vzducholoď „Graf Zeppelin“. Ve stejném měsíci cestovalo z Berlína pozlacené křídlo s malbami ve stylu Watteau na světovou výstavu v Barceloně. Vždyť ne všem lidem se vedlo stejně špatně. Španělský zástupce byl plný naděje, že bude moci křídlo ihned po jeho příchodu prodat jednomu bankéřovi. Otázka směnitelnosti se musela již dávno regulovat poněkud komplikovaně: „Pro naše prodeje platí hodnota říšské marky rovná 1/2790 kg ryzího zlata v ceně londýnské notace ze dne prodeje nebo 10/42 amerického dolaru podle naší volby…“

Dvacátá léta byla přirozeně také velkými roky transantlantické lodní dopravy. A tak mnohý nástroj Bechstein, pevně upevněný proti nevypočitatelnosti světových moří, sloužil na mnoha zaoceánských lodích luxusnímu zážitku cestujících. Lodě jako „Bremen“ byly něco jako „Malá noční hudba“ a „Bludný Holanďan“ v jednom – slavnosti s pevným termínem příjezdu.

V těchto na začátku tak na jejich konci hospodářsky složitých 20. letech zůstávali především pianisté „svému“ nástroji Bechstein věrní, ať se nyní jmenovali Ferruccio Busoni nebo Artur Schnabel, Wilhelm Backhaus nebo Alfred Cortot, nebo nezapomenutý vznešený pan Emil von Sauer, jeden z nejelegantnějších Lisztových interpretů. Pokud komponista jako Ferruccio Busoni, jehož jemnocit byl vytvářen výlučně zvukem klavíru, napsal dílo „Návrh nové estetiky zvukového umění“, tak je možno vycházet z toho, že své estetické představy rozvinul u svého křídla. Velkolepá a extrémně „moderní“ sonáta pro sólové housle z roku 1919 vznikla přirozeně v úzkém kontaktu ke Schnabelovu partnerovi z oblasti komorní hudby a příteli Carlovi Fleschovi; ale nakonec musíme předpokládat, že Schnabel tuto sonátu, stejně tak jako svůj vynikající 1. smyčcový kvartet, zkomponoval na svém nástroji „Bechstein“, tak jak činili nesčetní skladatelé právě začínající moderny. Revoluční kompoziční postup stejně jako takzvaná dvanáctitónová metoda dokonce rozhodně vycházela ze dvanácti polotónů klavírní oktávy a tím z rovnoměrně temperovaného ladění.

Přeprava klavíru C. Bechstein do berlínského Reichstagu

WELTE-MIGNON SYSTÉM

Bechstein sám se choval inovativně. Samozřejmě se neustále něco vylepšovalo, i když moderní klavír – křídlo nebo pianino – v podstatě byl na konci let 1870 zcela vyvinut. Samozřejmě se vyráběly též nástroje pro systém Welte-Mignon, pro onu automatiku s papírovou rolí, která měla učinit pianisty přebytečnými. Tím nám zůstaly zachovány například nahrávky s velkým Eugenem d´Albertem, zapřisáhlým Bechsteinovým pianistou (Za vše vděčím těmto nádherným křídlům…“). Ale Bechstein se věnoval také novému médiu filmu, které, pokud se jednalo o němý film, bylo úzce spojeno s klavírem. V mnohých kinech se postaral pianista o akusticko-emocionální pozadí. V roce 1926 byl natočen kulturní film o firmě Bechstein: “Jak vzniká křídlo“. Ten měl „vyvolat všeobecný zájem o klavír … a tím celému hudebnímu světu a našemu průmyslu … posloužit“. Film nebyl zdaňován. Nejdelší verze trvala 40 minut a byla dodávána „s kartou říšské cenzury a daňové úlevy“.

<< 1900 - 1914 <<   >> 1930 -1945 >>