Tradice Bechstein

Nejvyšší kvalita od roku 1853. Projděte firemní historií, která je zároveň zajímavým příběhem profesního úspěchu.

1860 - 1890

Dne 8. října 1860 byl mladý podnik vyznamenán důležitou událostí. Tento den si koupil největší mistr pianina svoje první křídlo Bechstein. Nástroj nesl číslo 247. V expediční knize bylo možno o kupujícím skromně prusky číst: „Kapelník Liszt z Výmaru.“

Do konce roku 1860 vyrobil Bechstein celkem asi 300 nástrojů. To bylo ještě méně, než vykazoval Feurich v Lipsku; a Blüthner, rovněž v Lipsku, dospěl od roku 1853 již k číslu 2.500. Firma Steinway & Sons v New Yorku a Braunschweigu, která v roce 1853 v Americe začala číslem 483 – předchozí nástroje byly vyráběny výhradně v Německu – již měla zhotoveno tři tisíce nástrojů.

Carl Bechstein nebyl tedy zprvu nutně hýčkán komerčním úspěchem. Asi to byla v první řadě umělecko-estetická idea, která ho poháněla vpřed. Bechstein chtěl nový klavírní zvuk. A takto Bülow na konci roku 1860 podává zprávu v dopise Lisztovi, že měl pro svoji sonátu h-moll v Lipsku k dispozici „ultrahodnotný“ nástroj Bechstein. Po desetiletí by měl nástroj „Bechstein“ se svým zvukem trvale ovlivňovat pokrok v hudbě. Byly pro něho napsány nesčetné kompozice.

Dva roky později přichází nový průlom. Na londýnské průmyslové výstavě v roce 1862 byly získány oproti ohromné anglické konkurenci a jejím dobrým kontaktům vůči vedení výstavy vítězné medaile: “Nástroje Bechstein se vyznačují mimořádnou svěžestí a svobodou tónu, komfortem způsobu hry a rovností různých rejstříků a směly by klást odpor dokonce nejhrubšímu zacházení.“ O výstavě byla také zhotovena úřední zpráva z příkazu Komise německých vlád celního spolku: „C. Bechstein, dvorní dodavatel Jeho Veličenstva krále, jehož obchod byl založen teprve v srpnu 1856, ale v krátké době šesti let se vypracoval do takové úrovně, že s 90 zaměstnanci produkuje ročně zhruba 300 nástrojů, z toho 140 křídel, a vyváží do Ameriky, Asie, Anglie a Ruska, zaslal 2 zcela vynikající křídla. (…) S potěšením oznamujeme, že jeho křídla našla v Londýně velký počet přátel a věříme, že můžeme doufat, že v Anglii naleznou odbyt…“

V této době, ve které se definitivně rozvíjel moderní klavír, patřilo k dobrému způsobu to, že jednotlivé firmy energicky dbaly na to, aby na sebe navázaly významné interprety. Bülow, který v takových záležitostech mohl jednat s odzbrojující otevřeností, požíval vysloveně laskavé formy zacházení výrobce klavírů Ludwiga Bösendorfera ve Vídni. V Rusku hrál na křídla renomované petrohradské firmy Becker a dokonce se vyjádřil pochvalně před Bechsteinem o jejich zvuku a především způsobu hry. Také byly z různých stran sbližovací pokusy mezi Theodorem Steinwegem a Bülowem, a Bülow více než jednou zvažoval, zdali by neměl vstoupit do kontaktu s podnikem z Braunschweigu. Ale když se ho poté, co se v roce 1863 po jednom koncertě v Berlíně pochvalně vyjádřil o křídle Steinway, pokoušeli zmocňovat, výslovně se proti tomu bránil a veřejně deklaroval svoji zálibu pro „Bechsteinův barevný klavír“, ovšem ne bez toho, aby vyjádřil svůj velký respekt před konkurenčním výrobkem.

Prosperující firma: Manufaktura C. Bechstein kolem roku 1880

 

KVALITA SE PROSAZUJE

Na začátku let 1860 začíná nyní tedy také podnik Bechstein kvést. Bechstein po smrti Peraua v roce 1861, která také znamenala konec Perauovy klavírní manufaktury, převedl vlastní výrobu do ulice Johannisstr. 4 na dva pozemky, které se táhly až k ulici Ziegelstraße. Tam stojící starší budova měla být zahrnuta do nového komplexu. V ulice Behrenstraße 56 zůstaly obchod a sklad, které se přestěhovaly na další pozemek v ulici Johannisstr. 5 až v roce 1867. Část nutného kapitálu pro stěhování si Bechstein půjčil. Ale krátce po přestavbě vypukl požár a téměř všechno zničil. Téměř by to bývalo znamenalo konec podniku. Avšak ještě jednou zasáhli přátelé a půjčili peníze. Také Bülow k tomu přispěl, neboť zmiňuje vícekrát částku 2.000 tolarů. Takto napsal Bülow dne 24. srpna 1866 z Lucernu: „Mých 2.000 nyní nepotřebuji. Proboha ponechte si tuto částku, použijte ji jakkoli, kdykoli až do doby – než zase začne boží dopuštění ….“

Bülow neposkytl žádnou nepatrnou sumu, neboť z roku 1865 existuje ceník, podle něho koncertní křídlo délky 8 stop, „mechanismus s nepřerušovaným spouštěním, držáky strun a zvukovými trámky“, stálo 700 pruských tolarů. Zkrácené křídlo přišlo na 450 tolarů. Pianina stála mezi 230 a 280 tolary. Balení „v silné dřevěné bedně se šrouby“ podnik účtoval částkou „8 resp. 7 pruských tolarů“.

Kvalita nástrojů se mezitím stále více rozkřikla, nejenom díky Bülowovi. Nicméně Bechstein zůstával naprosto velkorysý. Na začátku května 1864 utekl Wagner z Vídně do Mnichova ke svému novému mecenáši, bavorskému králi Ludvíkovi II. A k jeho narozeninám přišlo z Berlína křídlo Bechstein. Dne 25. května Wagner zdvořile děkuje:

„Když jsem se před třemi lety poprvé vrátil z exilu do Německa a krátký čas jsem pobýval u mého přítele Liszta ve Výmaru, náhodou jsem jednoho dne natrefil na nástroj, který mne díky svému krystalickému nádhernému zvuku natolik potěšil a upoutal, že jsem mému drahému Hansovi von Bülowovi, který u mne chtěl při smutném loučení vzbudit utěšující naději, vnukl nadšenou myšlenku, aby se postaral o to, že by mne takový nástroj, tam kde budu pobývat, obveselil.“

„Drahý přítel“ Hans von Bülow tehdy nemohl ještě tušit, že se Cosima a Richard Wagner setkali již v listopadu 1863 v Berlíně a že si vyměnili „vyznání, že si budeme patřit jedině sobě“. Dne 10. dubna 1865 se v Mnichově narodila Isolda, první společné dítě Cosimy von Bülow a Richarda Wagnera. Dne 10. června 1865 dirigoval Hans von Bülow v Mnichově premiéru Wagnerova díla „Tristan a Isolda“.

Setkání přátel: Richard Wagner v rozhovoru s Cosima Wagner, Hansem von Bülow a Franzem Lisztem.

 

RICHARD WAGNER: NOVÝ PŘÍTEL

Koncem roku 1864 byl Bülow, který rovněž odešel do Mnichova, Bechsteinem obdarován. A sice hned dvěma křídly, jedním malým v provedení dub a jedním velkým „podivuhodně krásným“, který pianista krátce před vánocemi s úspěchem použil při koncertu: „Vaše křídlo znělo znamenitě, jasně, zřetelně, plně. Všichni jsou zajedno, že taková piana v Mnichově ještě neslyšeli. Doufám, že i Augsburger (hudební noviny) o tom bude mluvit – Steinweg tentokrát nemůže nikoho proti Vám podplatit“. Ještě než křídla dorazila, napsal Bülow Bechsteinovi významnou poznámku: „Král přijede na začátku příštího měsíce. První, s čím se mu Wagner a já máme v úmyslu vnutit, je přirozeně „Bechstein“!“

Bechstein si později pro Wagnera vymyslel ještě něco zvláštního. V roce 1867 poslal tomuto, který se po několika měsících nuceného pobytu v zahraničí opět přestěhoval do Mnichova, „piano-sekretář“, klavír, který byl zároveň psacím stolem a tím obzvláště vhodným kusem nábytku ke skládání hudby. Tento piano-sekretář ale nemusel darovat. Bülow Bechsteinovi:“ Wagnerův klavír (jsme rádi, že je hotový) je oficiálně objednávkou z nejvyšších královských míst k 22. květnu, zprostředkovanou pouze mojí ženou.“ Bülowova manželka Cosima mezitím sice již porodila Wagnerovi druhou dceru, ale oficiálně fungovala jako jeho „sekretářka“. Bülow v dalším dopise: „Váš piano-sekretář – božský – udělal uctívanému mistrovi velikou, velikou radost! Dostal jste jako protidárek jeho bustu? Dále (zde prosím jen kladnou odpověď) Vám dvorní sekretariát poskytl honorář za Vaše umělecké dílo? Pokud ještě ne, tak mi to hned napište – protože provedu ihned poté upomínku – a s úspěchem!“

Zatímco Bülow, kamkoli přišel, dělal s největší rozhodností reklamu na nástroje Bechsteina, neměl výrobce klavírů ve vysoce nervózním, stále více bolestmi hlavy trpícím pianistovi přítele, kterého by mohl brát na lehkou váhu. Že byl ochoten Bülowa ubytovat ve svém domě, kdykoliv si on udělal zastávku v Berlíně, se stalo zcela samozřejmým. Často se musel pianista u Bechsteina zotavovat z úplného vyčerpání, kde byl pečlivě uchráněn proti každé, rovněž nejpřátelštější dotěrnosti. Když byl Bülow na cestách, tak ho Bechstein nezásoboval pouze svými koncertními křídly, ale také novinami, cigaretami a příležitostně takzvanými „židovskými vtipy“. Neboť Bülow pěstoval lehce snobský antisemitismus, který byl jeho židovskými přáteli jako cellistou Heinrichem Grünfeldem nebo pianistou Moritzem Moszkowskim s klidem snášen, ale příležitostně na něho reagovali také důvtipnými rčeními.

IDEALISTA

V přátelství mezi výrobcem klavírů a „jeho“ pianistou chybí jakýkoliv moment vypočítavosti. Bechstein byl, jakkoli se jako podnikatel v průběhu let stal úspěšným, nadále hnán kupředu svým zvukovým ideálem; a zůstal člověkem, který vyzařoval teplo a pokoušel se vzájemně vytvářet harmonii.

Takový byl Carl Bechstein, na kterého se v červenci 1869 Bülow v největším zoufalství obrátil; přítel mu měl poslat exemplář pruského rozvodového zákona a zprostředkovat advokáta: „Existuje pro mne nebezpečí z prodlení“. Milovaná Cosima, dcera jeho uctívaného učitele Liszta, svého manžela Hanse von Bülowa po několika letech nervově vyčerpávající domácnosti ve třech definitivně opustila a požadovala rozvod, aby se mohla provdat za Wagnera, jehož první žena Minna mezitím zemřela. V srpnu roku 1869 Bülow z Mnichova odešel. Svým studentům přenechal na rozloučenou své křídlo Bechstein. V Berlíně přebýval tajně u Bechsteina, v Jonannisstraße 5. Odtud napsal zoufalý dopis Joachimovi Raffovi, který končí: „Na začátku budoucího týdne budou mé osobní záležitosti zde odbyty, a potom budu volný, volný jako pták …“

Carl Bechstein to se svým přítelem určitě neměl lehké. A přesto zůstal mimořádně skromný, jak dokazuje dopis z konce roku 1868: „Přátelství takového vynikajícího muže a světoznámého umělce by mě skoro mělo učinit pyšným, kdybych si nemusel v pokoře přiznat, že si toto ve skutečnosti nezasloužím; měl jsem jenom báječné štěstí, že na začátku mé kariéry stál u mého pracovního stolu Bůh, pod jehož ochranou jsem se stal tím, čím současně jsem.“

VELIKOST SE UKAZUJE PŘI ZACHÁZENÍ S KRITIKOU

Bülow vyjádřil svému výrobci křídel také mnohou nelibost. Jednou se mu zdála mechanika příliš těžkopádná. Jiné křídlo, které mu Bechstein zaslal do Barmenu, nazval zkrátka „křídlem k politování“: „Aby to publiku znělo měkce a příjemněji, ničí se individualita hudebního díla a hráče.“ Z Florencie, kam uprchl po svém rozvodu, napsal: „…přál jsem si Vás, to znamená Vaši bídnou ekonomickou vykastrovanou skříň poslat ke všem čertům. Mohl jsem na ní odehrát pouze jeden kus, Lisztovu Ricordanzu, a potom basy rachotily zcela jako u Peraua.“ Bülow přeci ještě znal křídla od Peraua a Bechsteina jistě nemálo touto ostrou poznámkou rozhněval. Jak to všechno Bechstein přijímal nebo lépe: snášel, o tom informace chybějí. Od té doby měl asi takovou zkušenost, kterou každý stavitel klavírů nejspíš získá při kontaktu s mimořádným pianistou: Že je také někdy sevřená duše umělce a ne bezpodmínečně mechanika křídla.

Mnohý pokyn Bülowa byl avšak velmi podrobný, to když Bechsteinovi radil, aby zabudoval do mechaniky určitou dodatečnou pružinu. Bülow příležitostně nadával na „dvojí spouštění“ (double échappement) podle Érardova vzoru, které je dnes ve všech křídlech standardem, a chválil takzvané jednoduché spouštění podle starého anglického vzoru. Především mu šlo o lehký způsob hry a tím nejenom o ostrost, nýbrž v prvé řadě o zvukové hodnoty. Bechstein skutečně občas vyráběl současně křídla s jednoduchým i dvojím spouštěním.

Bechstein se ostatně za pochvalné stejně jako urážlivé dopisy odvděčil neochvějně svým způsobem, jak je možno usoudit z dalšího dopisu Bülowovi, tentokrát z roku 1872: „…přítelem Bechsteinem velkoryse přijato a uchováno v jeho paměti. Vlastní sluha v bílé kravatě v předpokoji čekající na mé pokynutí, speciálně vycvičený na to, aby ke mně nepustil žádného člověka.“

Nedá se vyloučit, že by býval Bülow bez svého přítele Bechsteina svoji kariéru pianisty vůbec nemohl vydržet. Carl Bechstein mu byl, abychom citovali z Wagnerova „okruhu“, zároveň otcem a matkou. Bechstein poznal genialitu svého přítele, který jako pianista vyšlapal cestu 1. klavírnímu koncertu od Brahmse a uvedl premiéru 1. klavírního koncertu Čajkovského, a který jako dirigent řídil premiéry „Tristana a Isoldy“ a „Mistrů pěvců“. A Bechstein věděl, že jeho nástroje své možnosti plně rozvinuly až tehdy, když je používal umělec moderního značně nervózního a nadměrně citlivého typu.

V porovnání s Bülowem byl vztah s Franzem Lisztem doslova ideální. Každý rok bylo posíláno do Altenburgu nové křídlo Bechstein. Ke konci svého života poděkoval Liszt mezitím mezinárodně slavnému berlínskému výrobci klavírů ještě jednou: „Hodnocením Vašich nástrojů může být pouze dokonalá pochvala. Již 28 let hraji nyní na Vaše nástroje a ony si uchovaly svoji přednost. Podle názoru nejkompetentnějších odborníků, kteří na Vaše nástroje hráli, už není více nutné je chválit, byla by to pouze nadbytečnost, parafráze, tautologie.“

Také v paláci čínského císaře se hrálo na C. Bechstein

EXPORT ROSTE

 

Na konci let 1860 mohl podnik významně rozšířit export. Nástroje šly především do Anglie a Ruska, takže též prusko-francouzská válka v letech 1870/71, která se později ukázala jako německo-francouzská, obrat v zahraničí sotva omezila. V roce 1870 byla výrobní zařízení znovu podstatně rozšířena. Počet kusů se nyní pohyboval přes 500 nástrojů za rok.

Úspěch je ovšem také otcem plagiátu. Advokáti Carla Bechsteina byli stále více zaměstnáni tím, že museli znemožnit řemeslo obzvláště mazaným vrstevníkům, kteří svá skromná piana zkoušeli prodávat pod jménem „Eckstein“, „Bernstein“, „Beckstein“ nebo zcela jednoduše s nápisem „Bechstein“, protože snad náhodou manželka přinesla toto rodné jméno.

Léta 1870 přinesla s francouzskými reparacemi čerstvě vytvořené Německé říši nevídaný stavební rozmach. Především v Berlíně vznikly podle pařížského vzoru ony velké obytné domy, jejichž patrové byty disponovaly dvěma vchody, vedle kuchyně měly pokoj pro služebnou a v přední části průchozí salón, „berlínský pokoj“, který bez křídla nebo alespoň pianina prostě nebyl módní.

V roce 1877 se pianino Bechstein s výškou 1,25 metrů dalo koupit za 960 říšských marek – tolar mezitím dosloužil. „Koncertní pianino“ stálo 1.275 marek, nabízelo místo pro busty Beethovena a Wagnera a mělo výšku 1,36 metru až těsně pod troubící jeleny. Menší zkrácené křídlo bylo jen o 75 marek dražší, zatímco velké koncertní křídlo s délkou téměř 2,60 metru bylo nabízeno za 3.000 marek. Carl Bechstein postavil v roce 1877 celkem 672 nástrojů, udělal obrat zhruba jeden milion marek a s ročním příjmem zhruba 80.000 marek mohl být naprosto spokojený.

V roce 1880 nechal Carl Bechstein v ulici Grünauer Straße zřídit druhou továrnu, která později, v roce 1886, byla ještě jednou rozšířena. Bechstein, který svým pracovníkům, pokud mu po 25 let zachovali věrnost, věnoval zlaté hodinky, si pravděpodobně ve stejném roce 1880 nebo jen o něco později splnil sen: nádhernou novorenesanční vilu u jezera Dämeritzsee v městě Erkner, kterou pojmenoval v náznaku na Vergiliovu „Bucolicu“ a na Cicerovu vilu Tusculanum jako své „Tusculum“. Toto byla také narážka na „Zlatý věk“ Vergilia a kromě toho sebevědomé gesto samouka, který si své vlastní a velmi osobní „humanistické vzdělání“ získal vlastními silami. Vila se stala společenským centrem – domem, jehož pohostinnost byla příslovečná. Například Eugen d´Albert tam strávil léto 1883 a složil svůj nový klavírní koncert h-moll.

Vila byla samozřejmě obklopena rozsáhlým parkem s jezerem. A na jezeře bylo možno se brzy pobavit s úplně novým vynálezem: elektricky poháněným člunem. Pokrok musel být. Bechsteinovo „Tusculum“ bylo od roku 1938 radnicí Erkneru. Dne 8. března 1944 byla zásahy bomb zcela zničena. Opětovná výstavba zůstala nedokončená. Dnes existuje opět alespoň ulice „Carl-Bechstein-Weg“.

 

 

<< 1855 - 1860 <<   >> 1890 -1900 >>